Poznámky níže jsou řazeny tak, jak se odvíjí vyprávění, v časové posloupnosti jednotlivých dílů.

 

​

Díl 1 - Dětství

 

Emigrace (z lat. ex-migrare, vystěhovat se) je opuštění či útěk ze země původu a přestěhování se do jiné země. (Wikipedie)

 

Exil (z lat. exilium - vyhnanství a exul - vypovězený) znamenal původně trest vypovězení, dnes znamená stav člověka nebo skupiny exulantů, lidí, kteří museli opustit svou vlast v důsledku vypovězení, vyhnání, odsunu, deportace, ztráty občanství, zejména z důvodů politického, národnostního, rasového či náboženského pronásledování. (Wikipedie)

 

Bedřichův Hradec (Friedrichgrätz, Německo, od r. 1945 Grodziec, Polsko). Dne 25.9.1752 potvrdil v Postupimi král Friedrich II. založení nové české kolonie v krašejovském lese. Král kolonistům přiřkl půdu vyměřenou opolským lesním úřadem zdarma do dědičného držení. Každá rodina měla dostat jeden podíl půdy, žádná nesměla vlastnit podíly dva. Podíly měly zůstat nedílné, tzn. že dědit podíl mohlo pouze jedno z dětí. Dřevo ke stavbě dostali kolonisté zdarma. Desetiletá lhůta bez veškerých povinností vůči vrchnosti začala 1.6.1752. Po jejím uplynutí měli Hradečtí platit ročně 3 tolary za každou obydlenou usedlost. Kolonistům zaručil král osobní svobodu. Neměli mezi sebe přijímat lidi jiného náboženství. Stejně jako Češi v ostatních koloniích byli Hradečtí osvobozeni od vojenských povinností. Pro hradeckého faráře slíbil král zajistit stejný plat, jaký dostávali kazatelé v Husinci (česká kolonie u Střelína) a v Táboře (Friedrichův Tábor, česká kolonie u polské hranice), tedy 200 tolarů ročně. Dne 27.11.1752 byly 33 rodinám nových kolonistů (145 osob) slavnostně předány jejich podíly půdy. Stalo se tak losem, podobně jako v Husinci. (Edita Štěříková, Pozvání do Slezska, str. 254 - 255)

​

Tomáš Coufal, učitel náboženství, kurátor Českobratrské církve evangelické v Nejdku a bývalý národní socialista. Během čistek v roce 1948 navrhoval nejdecký akční výbor jeho přeložení do vnitrozemí. Na jeho osobu byly v pěti dopisech (od okresního velitele SNB, ze školství, …) sepsány posudky, které deklarovaly jeho přednosti (vlastenectví, záslužnou práci na okrese - péče o reemigranty atd.). Posléze bylo od tvrdých požadavků akčního výboru ustoupeno. (Pavel Andrš, diplomová práce Nejdek v letech 1945 - 1953, 2009, str.35 - 36)

Letniční hnutí vzniklo v Los Angeles následkem série veřejných kázání afroamerického kazatele posvěcení Williama J. Seymoura (1870-1922). Podobně jako ve Spojených státech se i v Evropě nový letniční způsob křesťanské zbožnosti nejprve projevil v probuzeneckém hnutí. Nově vznikající letniční hnutí tak navázalo na obnovený zájem o probuzenectví, který proběhl Evropou v prvních letech 20. století. Vlna probuzenectví zasáhla roku 1904 i luterskou církev na Těšínsku. Ve zjitřeném probuzeneckém prostředí v Evropě mělo poselství nově vzniklého letničního hnutí silnou, byť kontroverzní odezvu. Dvě norské letniční misionářky, Dagmar Gregersonová a Agnes Telleová působily při evangelizačním shromáždění v Kasselu a podílely se na vzniku tzv. kasselského jazykového hnutí (Kasseler Zungenbewegung). Vliv norského letničního hnutí se v německy mluvícím prostředí ještě účinněji projevil prostřednictvím luterského pastora Jonathana A. A. Paula (1853-1931). (Z článku Zdeňka Vojtíška Alois Adlof a letniční hnutí v Čechách)

​

Země otců je jedna z prvních knih Edity Štěříkové. Poprvé vyšla v roce 1995 k 50. výročí reemigrace potomků českých náboženských exulantů. Podrobně se zabývá exulantskými koloniemi na Střelínsku, Táborsku, Opolsku, v Polsku i na Volyni
a Ukrajině. (www.databazeknih.cz)

​

Edita Štěříková (*28.12.1937 Uljanik, Chorvatsko) je historička a emeritní archivářka Evangelické církve hessensko-nassavské, vědecká pracovnice dlouhodobě se zabývající problematikou českého evangelického exilu.

Knihy:

• Z nouze o spasení (1992)

• Země otců (2005, 1. vydání 1995)

• Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století (1999)

• Pozváni do Slezska (2001)

• Zelów (2010, 1.vydání 2002)

• Exulantská útočiště v Lužici a Sasku (2004)

• Stručně o pobělohorských exulantech (2005)

• Exulantský kazatel (2007)

• Jak potůček v jezeře (2009)

• Matouš Stach – moravský misionář v Grónsku (2012)

• Christian David – zakladatel obnovené Jednoty bratrské (2012)

• Krejčí, který chodil s Bohem (2013)

• Moravské exulantky v obnovené Jednotě bratrské v 18. století: Obrazy ze života (2014)

• O kolonistech v exulantské kolonii Friedrichův Hradec v pruském Slezsku (2018).

(www.databazeknih.cz)

​

​

Díl 3 - Halle

​

Halle (původně Halle an der Saale) je největší město německé spolkové země Sasko-Anhaltsko. Za druhé světové války bylo spojenci dvakrát bombardováno, 31. března a 1. dubna 1945. Při bombardování zahynulo přes tisíc lidí a bylo poničeno asi 3600 domů ve střední a jižní části města. 17. dubna 1945 bylo město obsazeno americkými vojáky, kteří se museli v červenci stáhnout za demarkační čáru a uvolnit místo ruským jednotkám. Ve městě byla továrna na letadla, továrna Leunawerke na umělý benzín, v okolí blízkého města Merseburg významné chemické továrny.
 

Likvidace vězňů z pracovního tábora - možná se mohlo jednat o pracovní tábor Zöschen, vzdálený asi 25 km od Halle.

​

Repatriace a reemigrace po druhé světové válce - otázka definice a vymezení pojmu Displaced Persons (DPs), tedy přemístěných osob, a jejich repatriace nebyla izolovaným problémem, naopak, byla velmi úzce propojena s mezinárodní situací politickou, hospodářskou i sociální. Budoucí organizací repatriace v Československu se zabývala nejprve československá exilová vláda v Londýně (od r. 1941), která se od počátku k mezinárodním přípravám připojila. Už v červenci roku 1945 československá vláda oficiálně požádala emigranty o návrat do vlasti. Jedním z hlavních důvodů bylo naplnění pracovních míst a dosídlování pohraničí. Repatriační akce byla ukončena zánikem repatriačního odboru v roce 1947. Přestože repatriace byla původně promýšlena kvůli lidem přemístěným v důsledku válečných událostí, využili nabídky československé vlády i potomci pobělohorských exulantů. V jejich případě se jednalo o reemigraci. (Jana Kasíková, diplomová práce Organizace repatriace tzv. přemístěných osob po druhé světové válce na území Československa, 2015)

​

​

Díl 4 - Cesta do Čech

​

Oschatz je saské velké okresní město nazývané "Město v srdci Saska". Leží asi 55 km východně od Lipska na železniční trati mezi Lipskem a Drážďanami. Mezi dubnem a květnem 1933 byl v městském prázdninovém táboře Pappenheim zřízen koncentrační tábor. Dne 1. července 1934 bylo k městu připojeno Zschöllau. O rok později byla v Oschatz vybudována letecká základna a zřízena oblastní vojenská jezdecká škola. Během druhé světové války v letech 1939 až 1945 nedošlo k žádným velkým válečným škodám. Od února 1941 do dubna 1945 bylo v Oschatz v Lutherstraße velení válečného zajateckého tábora Stalag IV G německého Wehrmachtu. Odtud byly desítky tisíc válečných zajatců rozváženy na nucenou práci v blízkém i vzdálenějším okolí. 26. dubna 1945 byl Oschatz vydán bez boje spojencům. 5. května byla spojenecká vojska nahrazena vojsky sovětskými.

​

Luckenwalde (Braniborsko, 52 km jižně od Berlína) - roce 1939 tam byl postaven zajatecký tábor Stalag III A, kde do osvobození v roce 1945 zemřelo víc než 5000 vězňů. Většina vězňů byli sovětští vojáci, ale i vojáci z Ameriky, Belgie, Velké Británie, Francie, Itálie a různých dalších zemí.

​

Bohumil Radechovský (1880 - 1955), farář reformované církve, podplukovník. Ordinován 5.2.1903. V letech 1909 - 1919 působil jako farář v reformovaném sboru v polském Zelově. Snažil se o zachování národnostního povědomí českých exulantů, proto v roce 1914 zřídil v zelovském sboru českou knihovnu s čítárnou. Do knihovny byla odebírána řada českých časopisů. Po první světové válce polské úřady vyhostily faráře Radechovského z Polska, takže nemohl dále pracovat v duchovní práci v Zelově. Vrátil se v roce 1919 do Československa s úmyslem vytvořit podmínky pro návrat potomků českých exulantů do staré vlasti. Při Kostnické jednotě se pod jeho předsednictvím vytvořila repatriační komise. Pokusil se využít pozemkové reformy pro založení osad potomků exulantů, ale i přes osobní sympatie a podporu presidenta Masaryka se pokus nevydařil. Po druhé světové válce se podílel na zařizování návratu potomků českých exulantů do vlasti.

​

Pastor Klaar byl poslední farář z Bedřichova Hradce. Po válce se snažil jednou za rok shromažďovat z jejich obcí vyhnané a před frontou uprchlé "Hradečáky" (v blízkosti Opole byly založeny po Bedřichově Hradci ještě další české osady, Petrův Hradec a dvě menší, Münchhausen a Wilhelmshort). Po něm tuto úlohu převzal pan Richard Mülheim z Augsburgu. Vzpomínky "Hradeckých" tak žily dále. (Günter Mally, Informační věstník č. 35 1/2013 občanského sdružení Exulant)

​

Diakonie ČCE, středisko v Myslibořicích - v roce 1925 získala církev zámek v Myslibořicích od státu, který jej zkonfiskoval od poslední zadlužené majitelky. Hned o rok později došlo k otevření Sociálních ústavů myslibořických (v prostorách zámku se nacházel sirotčinec, dětský domov, starobinec a ústav pro nemocné). Během války byl zámek zabaven příslušníky SS a obyvatelé domova byli vystěhování. Zdevastovaný objekt prošel v letech 1949 - 1956 rekonstrukcí a vznikl tak "Domov odpočinku", který sloužil seniorům. V roce 1960 byl Domov předán státu, v roce 1976 potom ztratil svou samostatnost a stal se součástí Okresního ústavu sociálních služeb v Třebíči. Až v roce 1990 bylo rozhodnuto o navrácení zámku zpět církvi. O rok později provoz převzala Diakonie ČCE a bylo zde zřízeno samostatné středisko "Domov odpočinku ve stáří". Objekt prošel další rekonstrukcí interiéru i exteriéru a dnes se v jeho prostorách poskytuje celkem 5 sociálních služeb.

​

UNRRA (Angl. United Nations Relief and Rehabilitation Administration) Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu - mezinárodní organizace založená na podkladě washingtonské dohody 9.11.1943 za účelem hospodářské pomoci státům poškozeným ve 2. světové válce. Pomoc byla poskytována zejména dodávkami potravin a léčiv, financovanými z příspěvků členských států, jež nebyly okupovány německými nebo japonskými fašisty. UNRRA byla 30.6.1947 zrušena usnesením Valného shromáždění OSN na popud USA a Velké Británie. (www.cojeco.cz)

​

 

Díl 5 - Zabydlování v Nejdku

​

Emil Jelínek (7.7.1905, Lodž - 7.1.1979, Černilov), 6/1932 - 12/1932 vikář reformované církve ve Varšavě; 12/1932 - 9/1934 Kučov a Žychlín (Polsko); 10/1934 - 6/1936 studium teologie v Praze; 7/1936 - 9/1939 sekretář svazu nedělních škol ve Varšavě; 10/1939 - 8/1944 farář reformované církve ve Varšavě; 10/1944 - 12/1945 farář reformované církve v Lodži; 3/1946 - 3/1952 vikář a farář v Nejdku; 4/1952 - 1/1979 farář v Černilově.

​